V předchozím článku jsem vám psal o mém prvním dnu v Anglii. Byl to emocionální den plný překvapení a šoků, okořeněný pohodlným transportem, nabitý plynem a úžasného setkání s milými lidmi.
První bydlení
Když se nahodil kotel a dům se začal vyhřívat, my jsme si rozdělili pokoje a zabydlovali se. Jak jsem se zmínil v komentáři u fotografie, na mě připadl pokoj až v podkroví. Sdílel jsem ho ještě s dvěma zoufalci toužícími taktéž po blahobytu královny Alžběty. Jeden byl vysoký, že by mohl šacovat letadla, druhý zamlklý se zbrojním průkazem a tak na mě nevyšla postel. No, v místnosti byly jen dvě. Tak že jsem si musel poradit a to skautským způsobem. Našel jsem v domě tři matrace a věřte, že ze všech nájemníků jsem měl nejpohodlnější spaní. Byl jsem na měkkým a bez vrzání, což jsem ocenil v době velmi blízké:-)
Den druhý byl oťukávací. Někdo otevřel flašku, někdo zapálil jointa a já se rozhodoval, zda si mám otevřít paštiku nebo si k snídani dát řízek ještě od maminky, který mi ale bude na oběd chybět . Řízek zvítězil a k obědu jsem si naordinoval spolu s novými spolubydlícími procházku do samoobsluhy Lidl, která byla nedaleko. Pohled na ty ceny v librách byl oku příjemný, ale pohled do peněženky s myšlenkou související, jak dlouho budu bez práce do první výplaty, už nikoli. Zakoupil jsem tedy čínské polívky, neboť nějaký ten základ z domova jsem ještě měl. Po návratu z krámu jsme začali vyvařovat a vzájemně se poznávat.
Třetí, čtvrtý a pátý den byl totožný. Pomalu jsme se rozkoukávali. Navštívili jsme další obchody, poznali centrum města, knihovnu s internetem. Co nám ale začalo pomalu docházet, že nejsme v Čechách a že tu mají všichni horký brambor v hubě. Angličtinou neoplýval nikdo z nás a tak jsme si pokládali otázku, co tady vlastně děláme, kam jsme se to dostali? Aby bylo jasno, ta agentura, přes kterou jsme se do UK dostali, v inzerátu uváděla, že není nutná znalost AJ!!! Což pro nás naivní snílky bylo sice impulsem, ale záhy jsme byli v praxi (a později v práci) vyvedeni z omylu. Skvělý marketingový tah, nebo podvod? Hovory „H“ byly každým dnem o to silnější, neboť nikdo z nás neměl práci a tak po probuzení ze snu do reality jsme začali řešit existenční problémy. Po týdnu se ozvali z agentury, že se máme dostavit.
„Je třeba vám zařídit účet v bance“ a tak jsme vyrazili. Už jsme měli v hlavě scénáře, jak se se svými třemi anglickými slovíčky v bance domluvíme, ale proběhlo to tak, že šéfík vše zařídil. My jsme jednotlivě přistupovali do „private boxu“, kde jsme jen podepsali smlouvu a bylo vymalováno. Měli jsme účet. No vida, pak že to nepůjde, optimizmus byl na místě. Když už jsme byli v kontaktu se šéfem agentury, začali jsme mu pokládat nemístné otázky tipu „jak to bude s prací“, peníze docházejí a vy budete chtít za chvilku další nájem . Po tomto rozhovoru jsme všichni poznali pravou povahu zlatonosiče snědého původu. Zkoušel být drsný a ukazoval nám, kdo je tady šéf a pokud budeme mít problém, „pošle“ nás domů. K tomu samozřejmě žádné páky neměl, aby někoho kamsi „posílal“, ale dělal bububu, aby slabší povahy zastrašil.
Netrvalo to dlouho a asi po týdnu se z agentury ozvali a někteří z nás již dostávali první práci. Já šel vykládat kamiony, jiní šli makat do mrazáku (továrna na zpracování masných výrobků) a někdo šel do Čipsárny (továrna na výrobu brambůrků a podobných produktů). Jednotlivci měli i jiné práce. Například Čahoun později dostal práci v truhlárně.
No. Žádná sláva, ale nikdo z nás si neuvědomoval, jaké máme vlastně štěstí!? Potkali jsme se v centru města s krajany a ti když se dozvěděli, že my máme asi po deseti dnech práci, jedním slovem záviděli. Od nich jsme se totiž dozvěděli, že někteří jsou tu již měsíc i dva a práci stále nemají. Ba co hůř, jejich agentura jim práci slibovala – nenašla, ale peníze za nájem požadovala. Oni byli v naprosto zoufalé situaci, neboť neměli na nájem, na jídlo, ani na případnou cestu zpět domů. Děs běs! Jenže pomoc jsme jim nemohli. Každým dnem jsme se dovídali nové a nové story o tom, co se komu stalo. Nebylo nám z toho úplně OK.
A tak jsme se v duchu radovali, že ač máme agenturu vedenou svérázným cikánem a jeho šéfikem – měli jsme práci, ubytování a spoustu věcí za nás vyřídili. Klobouk dolů! Kdo by to byl do nich řekl…
Ale abych je moc nepřechválil, zažili jsme si s nimi i krušné chvilky. Po dvou měsících jsme se museli přestěhovat do jiného domu, z technického a řekněme osobně-obchodního důvodu. Občas došla výplata šekem (byl problém to z banky dostat, trvalo to dlouho) a další pikantnosti. No, všichni to ve zdraví přežili. Po roce v Liverpoolu se z nás stali „dobří známí“. Cikána jednoho dne (údajně) zabásli a šefík to vzal se svoji slečinkou sám do svých rukou. Už bylo jen lépe. Odpoutání se od agentury, osamostatnění se. Pronájem vlastního bytu, první auto a stěhování do Skotska. Nebudeme ale předbíhat.
Příště to bude o prvních pocitech v práci.
