Všechno je jednou poprvé…

První den stál opravdu za to. Jedním slovem šok. Teda bylo jich víc, těch šoků, poměrně hodně na jeden den, ale pěkně popořádku. Byl jsem ještě emocionálně vyčerpaný z loučení se svojí rodinou a po devadesáti minutách letu, jsem se ocitl v Británsku (můj oblíbený výraz pro Velkou Británii), kdesi v pobřežním městě Blackpool.

Přílet a první pocity

Ono to tehdy z Prahy do Liverpoolu (kde bylo domluvené ubytování) nelétalo. Z Prahy nás hromadně letělo sedm. Mezi nimi i moje budoucí přítelkyně, ale na to jsem v tu dobu ani nepomýšlel. Ba naopak, po nevydařených vztazích jsem si chtěl od bab odpočinout. No, nevyšlo to! …ale já si určitě nestěžuji 😎

Všechno je jednou poprvé…

Šok číslo jedna. Všechno obráceně a ještě o hodinu méně. Vylezl jsem z letištní budovy neboť jsem měl absťák a musel jsem si zapálit. Lup ho, čuměl jsem vpravo a zleva mě málem srazilo auto. Oni tu jezdí opačně. Nejsem hovado, že bych nevěděl, že je tu levostranný provoz, ale když máte zelenou barvu z letadla a zkroucené nehty po jeden a půl hodinovém letu bez cigára, mozek nebyl zresetován a bral jsem to tryskem ven. Nicméně, ubrzdil jsem to!

Očekávali jsme příjezd transportu od naší agentury, díky které jsme do UK přicestovali a která nás také měla dopravit do Liverpoolu. Letenku a další „nemalé“ výlohy jsme si zacvakali ze svého. To nemějte strach.

Šok číslo dva. Myslel jsem si, že pro nás přijede vozidlo na úrovni minimálně anglického stylu. Luxus jsem neočekával. Ovšem to, co pro nás přikodrcalo, jsem si nedokázal představit ani v nejhorším snu. Přijeli pro nás (o hodinu později, než bylo domluveno) bílou, tedy té bílé už tam bylo pomálu, dost zrezivělou dodávkou, navíc na půl obsazenou zpocenými pracujícími Čechy a Slováky, které řidič nabral cestou někde v továrně. Samozřejmě, že jsme se tam všichni nevešli a tak většina (včetně mě) jsme se namačkali do zavazadlového prostoru a celou cestu jsem koukal na zpocený sklo a pozadí mužských cestujících. Tak že, z prvního kochání Anglické krajiny bylo ***. Stejně už se stmívalo, jeli jsme skoro po celou dobu po dálnici, myslím, že jsem o nic nepřišel. Chtělo se mi zvracet z toho smradu v autě, na to si pamatuji. No děs!

Další šoky na sebe nenechaly dlouho čekat. Liverpool mi byl prezentován jako pěkné město se spoustou obchodů (to jediné je na tom pravda – ty obchody). Když jsme dorazili na místo, měl jsem pocit, že tu včera skončila válka. Luxus jsem po té jízdě neočekával, přesto jsem doufal, že ta agentura, která bude v Liverpoolu sídlit, bude v nějakém přijatelném prostředí. Ehm…, kam jsme to dojeli? Jeden obrázek za tisíc slov a přimyslete si k tomu tmu, neboť byl Listopad po osmé hodině večerní.

Detail stačí, neboť pohled do ulice by jste nemuseli rozdýchat. Tak tady prosím sídlila agentura, která se o nás starala od A do Z. Dnes už tam nejsou. Jsou v lepším – kousek vedle za křižovatkou (pokud tam ještě jsou). Nevím, já už jsem z Liverpoolu mnoho let pryč. Ve vedlejším domě (sorry – ob dům) na ztrouchnivělé střeše rostou stromy, ale to by jste mi neuvěřili. Nebo jo?

Šok číslo čtyři. Velkej, tlustej, plešatej cikán s půl kilovým zlatým řetězem na krku. To bylo přivítání! Kdybych to uměl, vystřelil bych se v tu chvíli na Mars, nebo alespoň zpět do Čech. Jméno říkat nebudu, ale ten zlatonosič byl slavný v jednom publicistickém pořadu na Nově, kde ho investigativní novináři naháněli, jelikož byl podezřelý z čehosi. Tento přátelský cikán (kupodivu s docela slušnou angličtinou) byl vykonavatelem zadaných úkolů a pravá ruka českého zástupce v oné agentuře. Ten Čech (šéf agentury) byl pohledný mladý muž s organizačními schopnostmi.

Po zdlouhavé administrativní průpravě a zkasírování pěti sty padesáti liber (za různé poplatky a první nájem za postel – £160 měsíčně) jsme byli dopravení k domu, kde jsme byli ubytováni. Vážně chcete vidět fotku toho domu? Na vlastní riziko, OK!

Šok číslo pět. Po zabouchání na dveře vylezla zmrzlá Slovenka ( ahoj Oli ) a éterem se proneslo něco ve smyslu, že není nabitý plyn a kredit na elektřině již „čo skoro doide“. Chápete, jaký nabíjení plynu??? Pravá ruka se zlatým řetězem ihned začala konat. Nasedl do auta a s něco jako USB klíčenkou jel na benzínku „nabít“ plyn. Ono, aby jste rozuměli. Do domů v nepřizpůsobivých částech města, kde žijí zejména přistěhovalci, se instalují hodiny pro plyn a elektřinu na dobíjení (systém je stejný jako když si v ČR dobíjíte kredit na mobil). Tedy systém, nemáš prachy – nevaříš a mrzneš! A jak se v tom domu žilo a jaké byli první dny života v Británii, vám povyprávím v příštím článku.

Do té doby se mějte pozitivně!