Cesta do Skotska

Když jsem začal se psaním, vyprávěl jsem (hlavně v prvních třech článcích) o tom, jaké byly první dny v Anglii. Ti co čtou tento blog pravidelně vědí, že moje první zkušenosti se odehrály ve městě Liverpool. Vyprávěním mého osudu budu dnes pokračovat.

V jednom článku jsem se zmínil, že vydat se do UK na vlastní pěst není pro slabé povahy. Obzvláště, pokud neovládáte jazyk. V mém případě to bylo tak na půl. Do Anglie jsem přijel přes agenturu ale sám, s absolutní neznalostí jediného slova (když pominu Yes, No and Fuck off). S tím se sice v nouzi domluvit dá ale je lepší mít o trochu větší slovní zásobu 🙂  No neuměl jsem. Ačkoli mluvím v jednotném čísle, za všem si představujte ještě jednu osobu, moji přítelkyni, se kterou jsem se seznámil po měsíci v UK. Její jméno by mělo figurovat v každém článku neboť říkám velice otevřeně, nebýt jí, nevím zda bych tu ještě byl. Možná ano, možná ne. Život v Anglii je drsný a samotáři často odpadají. Jenže ve dvou se to lépe táhne.

Poznali jsme se v Liverpoolu a za ten rok, co jsme tam bydleli, jsme prožili moc hezké chvíle ale také dost drsné okamžiky. Jednoho dne jsme se setkali s jedni člověkem, který se nám svěřil s informací o nově otevírané fabrice Tesco ve Skotsku. Vytočili jsme pár čísel a domluvili si den nástupu do nové práce. Jelikož jsme v Liverpoolu pracovali přes agenturu, stačilo jen oznámit, že končíme a prostě jsme ze dne na den skončili. Naložili jsme auto k prasknutí, předali byt landlordovy a druhý den ráno vyrazili do Skotka.

Chtěli jsme do Skotska. Chtěli jsme změnu neboť nám už z té Liverpoolské fabriky šibalo. Těšili jsme se po první neúspěšné zimě na sníh 🙂 Cha, tam byl akorát větší vítr ale po sněhu ani vločka. No nějaká jo, pamatuji si jak jednoho prosincového dopoledne nasněžilo a po obědě už bylo opět zeleno.

Cesta do Skotska

Byla velice příjemná. Při průjezdu severní Anglií do Skotska bylo krásně. Oko se mělo o co opřít a málem jsem si ukroutil hlavu. Ten výhled nás velice potěšil. Vyjeli jsme dopoledne a náš cíl byl Edinburgh. Tam jsme dorazili večer a hledali místo na přespání. Co nás ale nepotěšilo, když jsme se dozvěděli, že z domluvené práce nic nebude. Proč, to by bylo na extra článek. No, už jsme byli v Edinburghu, vracet se nám nechtělo a tak jsme první noc (a další čtyři) strávili v autě hledáním práce a ubytování. Naše pojízdné 0+1 vypadalo asi takhle.

Spalo se kupodivu pěkně, jen to vlhko po ránu. Na okně se rosil náš zkapalněný dech. Usídlili jsme se na odstavné cestě vedle dálnice a jednoho rána nás překvapili vojáci. Měli na té cestě nějaké pochodové cvičení. No byl to pěkný budíček a hezký zážitek. Zatím, co jsem si pochutnával na frankfurtských párcích k snídani, ti hoši tam běhali s plnou polní nahoru a dolu. Nezáviděl jsem jim.

Ubytování

Až čtvrtý den se nám podařilo sehnat alespoň ubytování. Ozval se nám jakýsi Kevin a sjednal si s námi schůzku v Livingstonu, kde nám nabídl ubytování typu shared house. To je cca 10 mil od Edinburghu. Bylo to velmi rychlé. Zaplatili jsme depozit, sepsali smlouvu a ihned jsme bydleli. Bydlení bylo příjemné a čisté. Po tom maratonu z Liverpoolu jsme velmi pozitivně přivítali koupelnu a především postel. V domě s námi bydlel ještě polský pár, jeden Afričan a jeden Angličan.

Práce

O Polácích jsem již psal. V tomto příběhu nám při pobytu ve Skotsku hráli velkou roli. Řeč je o polském páru, který s námi užíval dům. Byl to příjemný pár a rychle jsme se skamarádili. Polka (nazveme jí třeba Katka) nám pomohla sehnat práci. Nejprve Janě, pak i mně. Pracovali jsme v jednom obchodní centru jako cleaner operative. Tedy uklízeč/ka. Jana pracovala v budově shop centra a já měl na starosti okolí (a večer jsem strojově vytíral halu). Práce až na nějaké maličkosti nebyla zase tak špatná. Každopádně jsme za ni byli vděčni.

Opět ubytování

S polským párem jsme se spřátelili natolik, že nám Katka nabídla jít bydlet ke svojí známé na farmu nedaleko Livingstonu. Šlo o zbrusu nový, ještě nezkolaudovaný dům, který farmářka postavila (neb už asi neměla kam strkat ty prachy) pro svůj business nebo pro své děti až se jednou budou chtít vrátit domů – kdo ví.

Bydlení bylo nádherné. 7+2 se zahradou. Posuďte sami.

Jenže dny ubíhaly, zima bez sněhu začala kousat a přišlo na řadu topení. To tam bylo řešeno olejovým kotlem. Olej se objednával externě a jednou za 2-3 týdny se musel doplňovat. Plastová okna tam byla tak precizně udělaná, že nám vlály vlasy i za zavřeným oknem. Tedy hodně se topilo a zde byl kámen úrazu. Polák si raději vezme tři tlusté svetry než aby zaplatil libru navíc za topení. My jsme „trenýrkový“ Češi a máme rádi pohodlí – teplo domova. Tam vznikl velký problém a po každé výplatě (kdy došlo na placení účtů) se naše kamarádství ochlazovalo. I když jsme platili víc a Poláci méně (protože oni měli v naší přítomnosti ve svých pokojích topení stáhnuté na minimum), stejně to došlo až tak daleko, že jsme si opět vzali pár švestek a asi po půl roce na farmě se odstěhovali do vlastního (pronajatého) domu v Livingstonu.

Závěr

Na závěr tedy malá rada. S Poláky můžete být kamarádi, dokud nedojde na peníze. Ale jinak nejsou špatní. V Livingstonu jsme ještě vydrželi asi 2 měsíce a pak opět změnili kurz a vydali se za prací do Londýna. Ale o tom zase někdy příště 😉