Na ostrov Skye přijíždějí sportovní nadšenci, přírodovědci a ornitologové, milovníci historie a přívrženci keltských jazyků. Až do začátku 20. století mluvila většina obyvatel ostrova skotskou galštinou, a pak její znalost začala upadat.

Rockovou hudbou k národnímu obrození

Situace v 70. letech byla docela kritická – podle některých pramenů mluvilo galsky jen 15 procent obyvatel. Zdálo se, že skotský jazyk bude následovat osud manxštiny, jiného dnes už mrtvého keltského jazyka, jímž se mluvilo na ostrově Man. Hnutí za zachování skotské galštiny na ostrově Skye tak trochu připomíná české národní obrození. V maličkém a půvabném hlavním městě Portree (populace města je asi 2500 obyvatel – titulní obrázek) vznikla v roce 1973 rocková skupina Runrig, která zpívala galské texty a vycházela z místních galských tradic. Jeden z jejích zakladatelů zpěvák Calum MacDonald říká: ve škole jsme se nikdy neučili nic o historii Vysočiny ani našeho ostrova, galštinu slyšet kolem moc nebylo. Teprve až jsem školu opustil, začal jsem se o dějiny celého Skotska zajímat více a studovat i galský jazyk. Proto jsme se rozhodli pro název, který jsme převzali ze skotského práva, a zpíváme galské texty.

Rock získal nejen spoustu hudebních fanoušků samotné skupině Runrig, ale i zájemců o studium galštiny. V roce 2013 zde byla zásluhou jak skotské vlády, tak grantu z EU, otevřena fakulta Skotské univerzity na Vysočině, kde můžete studovat skotskou galštinu. Zájemců i ze zahraničí je hodně, proto jsou organizovány také letní kurzy pro začátečníky. Místní říkají, že znalost historie, jazyka a kořenů vůbec je důležitá k pochopení národa a jeho kultury a jsou na svou školu hrdí. Neznamená to, že chceme osamostatnění Skotska, ale usilujeme v rámci Unie o celkovou rovnoprávnost, a to i jazykovou.

Horolezci, horolezkyně, horolezčata, nelezte na skálu, co je hodně špičatá – co ale s takovou radou v pohoří Cuillin? Přejít toto pohoří napříč ostrovem po hřebenech je prý jednou z největších výzev pro horolezce. Ačkoliv trasa je jen asi 10 km, doba přechodu je mezi patnácti a dvaceti hodinami. Hory samotné vysoké nejsou, nejvyšším vrcholkem je Sgurr Alasdair s pouhými 993 metry nadmořské výšky. Jsou však velmi strmé. Putování po rozeklaném hřebenu vás přivede na nádherné písčité pláže a zase zpět roklinami a strmými převisy na špičky pohoří. Obtížnost je prý srovnatelná s přechody v Alpách, zvláště v zimě.

Pohoří Cuillin ve své majestátnosti

Pohoří Cuillin ve své majestátnosti

Na ostrov se jezdí na cyklistikou, potápěním, turistikou, rybařením (pozor, chytat lososy v neděli je zakázáno, můžete chytat jen pstruhy) a zajímavým sportem shinty (šinty), pravděpodobně hned po fotbale nejoblíbenější kolektivní skotskou hrou, a to i před rugby (sama jsem tomu nechtěla věřit). Trochu připomíná pozemní hokej, lakros či irský hurling, definitivně stála u zrodu ledního hokeje. Hraje se s míčkem a holí caman, jejíž oba konce může hráč při hře užívat, zahnutý konec má tvar trojúhelníku. Proti sobě stojí dva dvanáctičlenné týmy, hra trvá 90 minut a jde prý o nejstarší hru, kterou původně začali hrát Irové již před dvěma tisíci lety.

Ostrov Skye je skutečně krásný, dostane se vám pod kůži. Ne nadarmo byl časopisem National Geographic nedávno vyhodnocen jako čtvrtý nejkrásnější ostrov na světě. Je jen 80 km dlouhý a 45 km široký, ale jeho pobřeží je asi 600 km dlouhé, což svědčí o malebné rozeklanosti s úžasným množstvím zátočin, zálivů, výběžků, mořských lochů a uzavřených krásných pláží, i korálových. Lidé jsou tu velmi vstřícní, a to nejen proto, že turistika jim přináší obživu. Prostě jsou takoví – přímí, spolehliví, ochotní a se zájmem o návštěvníky zemičky, kterou by neměnili. Nestěžují si na nic, ani na na počasí ne. Jsou na něj hrdí, protože je jejich součástí, vymodelovalo jejich charaktery a vzhled, učinilo je takovými, jací jsou.

Noc byla hlučná, děsivá a dlouhá. Že jsem se bála já, no budiž, ale ani T. nebylo lehko u srdce. Dokonce nechal rozsvícenou noční lampičku, abychom v případě potřeby nezmatkovali a našli svršky a východ z autokaru rychle, jak se dnes přiznal. Když jsme ve tři hodiny ráno ještě oba leželi s otevřenýma očima a snažili se nereagovat výkřiky na každý hlučný větrný poryv a následné mocné zatřepání naším kolosem, sáhli jsme k osvědčenému uspávadlu – knize. Na T. to skutečně zabralo rychle. Já jsem však v pět hodin vytáhla rolety – venku bylo světlo, boží dopuštění a všichni sousedi tak, jak jsme je večer opustili. Nevím, co jsem očekávala. Naše auto na opuštěném ostrůvku? Sousedovic karavan po okna ve vodě? Převrácený švýcarský camper a hrůzou vyjící Dány před umývárnami? Ať to bylo cokoliv, nestalo se nic a mě to zjištění úžasně uklidnilo. Nevím, proč jsem se nepodívala z okna o čtyři hodiny dříve, možná bych se vyspala. Téměř rozjařeně jsem zalehla a bušení deště a pokusy převrátí nás mě konečně uspaly.