V Anglii žiji téměř dvacet let a za tu dobu jsem o Angličanech, jejich povaze, zvycích a životě přečetla spousty článků. Většina z nich měla dvě věci společné: byla napsána vševědoucími pisateli (nejčastěji slečnou nebo mladým mužem, kteří v Británii strávili pár měsíců, v lepším případě dva tři roky) a byla proseta zevšeobecňováními. Zrovna nedávno jsem někde četla text, ve kterém autorka neoblomně tvrdila, že Angličané nejedí králíky. Na Facebooku se poté strhla vášnivá diskuze o tom, jak to není pravda a že se slečna celým článkem chtěla jen zviditelnit, což se jí očividně podařilo. A přesně tomu se chci vyhnout. Nechci psát, že Angličané jsou takoví nebo makoví, protože každý je jiný. A přestože jako národ mají nepochybně své charakteristiky, představím vám je prostřednictvím několika postřehů ze svých začátků na anglickém Jihozápadě. Pokud v Anglii už nějaký ten pátek žijete, nebudou pro vás následující řádky žádnou novinkou, ale pokud se sem třeba teprve chystáte, možná se dozvíte něco nového.

NEZOUVEJTE SE, PROSÍM

Do Anglie jsem přijela v roce 1999 jako au-pair a o Angličanech jsem měla zakotvené a typicky naivní představy – oblek, deštník, v ruce šálek čaje 🙂 Takže když mě přijeli na nádraží vyzvednout dva normálně vypadající lidi s cigaretou, byla jsem v šoku. Začal můj nový život, ve kterém jsem si prvních několik měsíců připadal doslova jako Alenka v říši divů (a myslím, že jsem rozhodně nebyla sama :D). Asi prvním zvykem, dá-li se to tak nazvat, který mě udivil (a udivuje dodnes), bylo nepřezouvání se. Dorazili jsme k mé nové rodině domů a já si samozřejmě automaticky začala sundávat boty. A oni na to, že to je ok. Myslela jsem, že to je ok, protože jsem za sebou měla dlouhou cestu a oni se snaží být milí. Ale ne, prostě to bylo ok pořád. Za ta léta, co tu žiju, jsem navštívila stovky, možná tisíce, ryze anglických domácností a narazila jsem fakt jen na hrstku, kde po mně chtěli, abych se zula. Tenhle zlozvyk se mimo jiné snažím už přes deset let odnaučit svého manžela. Nevím, jestli se „Nesundává si boty“ dá považovat za dostatečně pádný důvod k rozvodu, každopádně je to dostatečně pádný důvod k tomu, abych se čas od času pořádně rozčílila 😀

JE LIBO ROPUCHU V DÍŘE?

Ve své nové rodině jsem se setkala ještě s několika podivnostmi především kulinářského rázu. Nedlouho po svém příjezdu jsem prohlížela špajzku a v ní našla malou skleničku, s nápisem Marmite. Když jsem ji otevřela, bylo v ní mazlavé cosi nejlépe přirovnatelné černé vazelíně, ovšem s mnohem horším odérem. Usoudila jsem, že se ono cosi nejspíš zkazilo. Nutkání vyhodit to do koše jsem odolala a rozhodla se počkat, až se vrátí domů rodinka. Bylo mi řečeno, že prý se to nezkazilo, že to tak má vypadat a vonět (vonět?!). Prý se to vyrábí z kvasnicového výtažku a maže na toust, což mi tatínek následujícího rána dokázal. No fuj! Později mi došlo, že patřím do tábora těch, kteří nenávidí Marmite – v Anglii totiž na Marmite běží reklama, jejímž sloganem je „You either love it or hate it“.

Vedle zmíněné kolomazi mě fascinovaly určité pro mě tehdy neobvyklé chuťové kombinace, na některé z nichž se mé české pohárky už asi nikdy nenaladí. Nikdy by mě třeba nenapadlo, že se dá z banánu a chleba udělat „banana sandwich“, že by někomu mohlo připadat úplně normální pokapat si hranolky octem nebo že se tu dokonce jí ropuchy. I když to poslední není tak úplně pravda. To jsem ale samozřejmě nevěděla, když mi bylo poprvé oznámeno, že bude na večeři „toad in a hole“! To doslova znamená ropucha v díře, ale ve skutečnosti jsou to obyčejné párky zalité palačinkovým těstíčkem pečené v troubě.

V ČAJI JE SÍLA

Anglické zvyklosti jsem opravdu poznala, když jsem začala pracovat jako ošetřovatelka v komunitě. To už jsem byla vdaná a o Angličanech něco věděla, ale přesto jsem se při každodenních návštěvách  klientů dozvídala něco nového. Vzpomínám si, jak mě jedna starší paní, manželka bývalého bohatého místního podnikatele, přikázala (doslova), abych ji udělala odpolední šálek čaje. A hlavně ať prý nezapomenu nahřát konvici! Stála jsem tam a dumala, jak tu porcelánovou konvici nahřát a jestli existuje nějaký správný anglický způsob, abych to náhodou neudělala špatně. Nakonec jsem usoudila, že nejjednodušší bude se paní zeptat. „Copak ta dnešní mládež neví opravdu vůbec nic, pane bože?!“ Vsadila jsem na českou kartu a paní vysvětlila, že nejsem blbá, jen to „u nás“ děláme jinak. A hle, madam úplně obrátila a z čarodějnice se stala ovečka, která mi začala vyprávět, jak za války znala Čechoslováky v Britském královském letectvu. Nabídla šálek čaje a buchtu i mně a od té doby jsme byly kamarádky.

Zmíněný anglický šálek čaje není nějaký obyčejný šálek čaje. Je to mocný nástroj bourající společenské bariéry. Důkazem je i dcera našich sousedů, dnes desetiletá, jejímž prvním slovem nebylo mama, ani dada, ale se stoupající intonací vyslovené „cuppatea?“ (šálek čaje?). Když Vám někdo nabídne šálek čaje, je to jako by říkal „Jsem ochoten věnovat Ti kousek svého života, mám zájem si s Tebou povídat“. První větou, když přijdete k někomu na návštěvu, bude téměř bezpochyby „Cuppatea?“. Když si chcete udělat v práci přestávku, pravděpodobně na to půjdete přes čaj. Když se vám ve dveřích objeví plačící kamarádka, posadíte ji se slovy „Let’s have a cuppa and you can tell me all about it”. Anglický čaj je vlastně taková neškodná cigaretka, berlička, o kterou se tady můžete vždycky s jistotou opřít.

RESPEKT A ÚSMĚV NA TVÁŘI

Zdálo by se, že paní továrníková z předešlého odstavce potvrzuje, co se o Angličanech obecně říká, tedy že jsou chladní a rezervovaní. Ale většinou tomu tak je pouze, dokud vás lépe nepoznají. Osobně je vnímám jako vcelku pozitivní, slušné, otevřené lidi se skvělým smyslem pro humor. Když jedu nakoupit, prodavačka se na mě usmívá, přeje mi hezký den. Jasně, na kurzu ji naučili, že to má říkat, jinak dostane vyhazov, ale mně to je jedno. Možná, že za nějakou dobu se to do lidí vstřebá a už je to ani učit nebudou muset. Když jdu k doktorovi, můžu s ním mluvit jako s normálním člověkem. Když telefonuju na daňový úřad, nezacházejí se mnou s prominutím jako s volem. Všude vás vyslechnou a budou se vám ze všech sil snažit pomoci. Každý zaměstnanec je v první řadě člověk, se kterým lze komunikovat. Heslo „Náš zákazník, náš pán“ tu stále ještě platí. A na to si člověk rychle zvykne. Proto když potom jedete do Čech, nestačíte se někdy divit. Jako např. moje kamarádka Eva, když si kupovala lístek na vlak…paní pokladní jí sdělila cenu, Eva vytáhla kartu, jala se ji zastrčit do čtečky a jejda…“Vy platíte kartou?“. Pro Angličany v tento moment zcela neobvyklá otázka, protože tady se dá platit kartou naprosto kdekoli. „Vy jste mi neřekla, že platíte kartou! To nevíte, že mi to musíte říct předem?! Podívejte, kolik jste mi přidělala práce, já to teď musím všechno smazat a začít znova!.“ Anglická paní pokladní by se Evě ještě omluvila, že jí to zapomněla říct. V souvislosti s touto historkou se mi vybavila ještě jedna o českém „buranství“, také od Evy a také z nádraží. Tuším, že to bylo v Holešovicích. Evička nemohla na nástupišti najít odjezdovou tabuli, tak se s anglickou slušností zeptala na perónu stojícího pana výpravčího: „Prosím Vás, kde je tu odjezdová tabule?“. Odpovědí jí bylo: „Vy ste slepá, nebo co?“ Pravda, měla tabuli doslova nad hlavou, ale něco podobného by si k vám prostě v Anglii nikdo nikdy nedovolil!

ANGLIE ZEMĚ PŘÍLEŽITOSTÍ

Domnělá anglická rezervanost se rozhodně neprojevuje, ani když přijde na podnikání. Anglie je země příležitostí, kde vám nikdo nehází klacky pod nohy a i z toho důvodu zde kvete drobné podnikání všeho druhu. Třeba my bydlíme v malinkaté vísce s hrstkou domů a 99 procent našich sousedů jsou živnostníci. Jeden je kominík, další zahradník, třetí truhlář, sousedka masérka, další soused opravuje počítače, jeden má firmu na pneumatiky, sousedi od vedle vloni rozjeli rozvážení ovoce a zeleniny. Má již zmíněná kamarádka také podniká a já též. Důvodem tolika „self-employed“ lidiček je zaprvé jednoduchost anglického systému, který živnostníkům neklade nadměrné překážky, a výrazně nižší míra byrokracie než v Čechách, ale také fakt, že Angličané, než aby si něco udělali sami, raději si pozvou domů odborníka a zaplatí mu za to. Pokud chcete uspět a jste ochotni vynaložit úsilí k tomu, abyste něčeho dosáhli, podaří se vám to. Navíc vám ostatní váš úspěch nebudou závidět. Ono české „Hele co má, kdoví, jak k tomu přišel“, tu totiž zdaleka v takové míře jako v Česku nepanuje.

SNOBISMUS A CHARITA RUKU V RUCE

Přestože s ryze českou závistí se tu příliš nesetkáte, s ryze anglickým snobismem ano. Mé děti chodily do malé základní školy poblíž Exeteru v malebné vesničce ležící nad řekou Exe jménem Brampford Speke. Nádherné místo plné drahých vil a bohatých lidiček, především bankéřů, doktorů, důstojníků v penzi. Vesnička, kde je dokonale ztělesněno anglické přísloví „Keeping up with the Joneses“. Každý se snaží držet krok s oněmi imaginárními Jonesovými, mít víc než ostatní a vyšplhat se výš na společenském žebříčku. A to se pak odráží bohužel hlavně na stavu jejich kreditních karet a potažmo psychiky. Ale hlavně že mají nejnovější model Range Roveru, kterým mohou děti ráno zavézt 500 metrů do školy. Což, soused doktor jim předepíše balení Prozacu a všechno bude v pohodě. I přes zmíněný snobismus a jakousi chamtivost jsou však Angličané neskutečně charitativním národem. A tady se zobecňovat opovážím, protože to je prostě FAKT! Dovolím si však tvrdit, že anglická dobročinnost je v mnoha případech jakýmsi přívlastkem právě zmíněného snobismu. Pokud totiž budete vnímáni jako někdo, kdo přispívá na charitu, bez pochyby vám to vylepší společenské postavení.

A CO TEDA TI KRÁLÍCI?

A jak je to tedy s těmi na začátku zmiňovanými králíky? Když před mého manžela moje maminka poprvé položila talíř s králíkem na česneku (mňam!), odmítl to sníst. Prý se mu při pohledu na toho pečeného chudáka vybavilo, jak dříve vídal všude kolem cest nafouklé králíky s myxomatózou, nemocí, která v Anglii poprvé vypukla v padesátých letech 20. století. Od té doby se se střídavou intenzitou čas od času objevuje na různých místech. Osobně jsem se s nakaženými králíky naštěstí nikdy nesetkala, jinak bych je nejspíš taky přestala jíst. Že by je však Angličané nejedli, pravda není. Náš místní řezník má divoké králíky pověšené ve výloze poměrně často a já na ně vždycky dostanu chuť. Kvůli manželovi jsem si ho ještě ale nikdy nekoupila, zatím…

MOUDRO NA ZÁVĚR…

Ať už jsou Angličané jacíkoli, jeden rys u nich převládá ze všech nejvíc, a totiž to, že jsou to úplně normální lidé, každý jeden z nich smrtelník jako vy nebo já. A jako takoví je pro ně nejdůležitější jejich rodina, snažit se žít svůj život tak, aby byli oni a jejich nejbližší šťastni a co nejvíc si těch pár let, co nám na Zemi bylo dáno, užít.

A příště zase třeba něco víc o Angličanech a o tom, jací jsou.

10 komentářů

  1. Moc pekny clanek..hlavne je to z pohledu nekoho kdo tu zil vic nez tri mesice-;) Ja ziju ve Skotsku 14let a predtim 4 roky v Severnim Irsku..Me osobne vic sedne ta severni mentalita-;) Dokazou si ze sebe udelat srandu a hlavne tu neni tolik snobstvi jak v Anglii. Pocasi je tu ale 3x tak horsi-;) Musim rict, hlavne v Glasgow nezalezi jestli mate million na uctu nebo jste bezdomovec kazdy s Vama jedna stejne..to se mi na Skotech a Irech libi. Samozrejme se najdou vyjimky-;) Hodne zdaru! Jdu si dat cuppa

  2. Hezky napsané, prostě very čtivý článek. Poznal jsem dost lidí v UK, takže souhlasím skoro se vším, co bylo napsáno.

  3. Milan Jano -

    Já tedy souhlasím skoro se vším, co jste uvedla, jen bych dodal ,že Anglicane jsou studeni.Toto mohu říct z m vlastní zkusenosti, jelikož jsem žil 2 roky v S. Yorkshire a nyní žiji 6. let v GLASGOW a Skoti jsou více srdeční .

    • Jana

      Ale tak zase ne vsichni, ja znam teplych Anglicanu docela dost 🙂 Ale vazne, ja je treba fakt jako studene nevnimam. Myslim, ze je to nekdy tim, ze jim proste jako cizinci dost nerozumime a unika nam jejich humor. Ono kdyz nedokazeme s nekym poradne komunikovat, tak je to tezke a muze to vyvolat dojem, ze ten druhy je studeny a nema zajem. Nevim, mozna se pletu.

  4. To je sice vsechno hezke ale autorka clanku jaksi uplne zapomela zminit, ze vetsine lidi tady schazi common sense, coz si myslim, ze je dost podstatne.
    Od toho se odviji spousta dalsich veci, napriklad jako ze si radeji pozvete domu “odbornika” kdyz se vam neco pokazi?
    Ne diky, to si clovek radeji poradi nejak sam, nejenze vas to vyjde mnohem levneji a mate to hlavne rychle a kvalitne.
    Za dalsi zdravotni pece, to snad ani nestoji za komentar! Urcite vetsina z vas tusi, o cem mluvim. No a nakonec to “uzasne” anglicke pocasi a hlavne leto taky stoji za to!
    Nakonec zvyknout se da na cokoliv ze ano?

  5. Pěkně napsáno, já bych ale jen dodal k těm charitám. Bohužel v Anglii je spousta věcí podfinancovaných a na některé služby peníze nejdou vůbec. Například činnost záchranných člunů na moři či záchranných vrtulníků je financována pouze díky příspěvkům lidí. Takže pokud Angličané o tyto dobrovolné spolky nechtějí přijít, musejí zkrátka něco přispět. V našich končinách něco nepředstavitelného – ale konec konců, my si tyto složky platíme z daní, a to je tedy v podstatě taky příspěvek…

    • Jana

      Jo, jo, je to tak, ale urcite se mnou budete souhlasit, kdyz reknu, ze Anglicani radi prispivaji nejen na ty nezbytne spolky. Je to v nich nejak zakorenene asi.

Napsat komentář