Nejzápadnější výběžek Velké Británie omývaný z jedné strany kanálem La Manche a ze druhé Keltským mořem, popelka mezi regiony, kolébka mýtů, pověstí a mylných dohadů, to je Kernow. My tento poloostrov, krásný ve své nezkažené divokosti, známe pod jménem Cornwall. Cornwall je zemí skřítků, vil, obrů a legend o lásce, přátelství, síle a víře, zemí vyhledávanou turisty domácími i zahraničními.
Král Artuš na hradě Tintagel
Jednou z nejznámějších legend je ta o králi Artušovi a jeho rytířích scházejících se na kus řeči a číší vína nepočítaně jednou tu a jednou onde, ale vždy u kulatého stolu. Mám ráda tuto legendu a hned vám řeknu proč. Nevíme totiž, kde se Artuš narodil, kde zemřel, nevíme vlastně, zda vůbec žil, ale víme, kde byl počat. A takto by Artuš mohl začít svůj životopis: byl jsem počat za jedné bouřlivé noci na hradě Tintagel, v době války mezi vládcem celé Británie, Utherem Pendragonem, a Gorloisem, vévodou cornwallským. Kdo z nás se může takovým detailem ve svém CV pochlubit?
Tzv. Artušovské pověsti byly napsány různými autory v různých dobách. Tou vůbec první je strohá zmínka v Dějinách Británie z roku 830, kde jejich autor Nennius píše o králi Artušovi, jenž sjednotil britské panovníky a vedl je do bitvy proti anglo-saským kmenům. V Dějinách britských panovníků z 12. století již autor Geoffrey z Monmouthu uvádí celý Artušův životopis včetně míst s jeho životem spjatých. Poprvé je zde také zmíněn královský kouzelník a prorok Merlin. Této legendy se pak chopili dvorní francouzští básnící a trubadúři, aby jí dodali špetku romantiky a hrst tajemství. V době vlády Jindřicha VIII. byly tyto pověsti již tak pevně zakotveny v povědomí anglického lidu, že on sám prohlásil zděděný Winchesterský kulatý stůl (byl to stůl po králi Eduardovi III. z roku 1275) za legendární stůl Artušův, obnovil tradici zasedání kolem něho a sebe prohlásil za Artušova dědice a následníka. Když bychom chtěli spekulovat, možná že i pod vlivem těchto legend se pustil do hledání velké lásky, věrné a věčné. Jak to dopadlo, víme – dvě popravené královny a dvě zapuzené.
Vraťme se ale na hrad Tintagel, kde se před válečnou vřavou ukrývá krásná Igraine, manželka cornwallského vévody. Igraine ovšem miloval i Uther a toužil po ní do takové míry, že požádal o pomoc svého kouzelníka Merlina. A ten přišel s řešením naprosto jednoduchým – změnil královu podobu, takže vypadal jako Gorlois. V noci se král díky své nové tváři vloudil na hrad, navštívil Igraine a “ nejslavnější muž v celé dosavadní historii byl oné noci zplozen”, píše velšský klerik a kronikář Geoffrey.
Hrad Tintagel se nachází za stejnojmennou vesnicí na atlantském pobřeží Cornwallu. Archeologové zde kutají, pátrají a odkrývají usilovně již od poloviny 19. století, kdy se místo stalo hojně navštěvovaným turisty, kteří v jakémsi romantickém poblouznění byli ochotni obdivovat jakékoliv ruiny hradů a tvrzí. A když bylo potvrzeno, že jde o hrad, na němž občas pobýval král Dumnonie (dnes jihozápadní Anglie) a že s velkou pravděpodobností místo bylo osídleno již v době římské okupace, byla připomenuta Geoffreyova legenda a Tintagelu nastaly časy hojnosti. Původní obyvatelé prý také čile obchodovali se zeměmi ve Středomoří, v 5. století zde byla opevněná usedlost a v roce 1998 byl dokonce odhalen Artušův kámen. Tintagel je krásné místo – divoké pobřeží, blízká písečná pláž, tyrkysově zbarvené moře, historické budovy, množství rodinných hotýlků a bezpečné stezky s úžasnou vyhlídkou na útesy a jeskyně. V jedné z těchto jeskyní prý dodnes pobývá Merlinův duch. Hrad dnes patří English Heritage (Anglické dědictví) a je jedním z turistických lákadel.
Foto: Eva Sercombe
