Chcete si vylepšit angličtinu? Zkuste práci pečovatelky / pečovatele v komunitě! Se zájmem jsem si přečetla Janinu zkušenost s prací care assistanta v domově důchodců a zavzpomínala si na své vlastní pracovní začátky v Anglii. Stejně jako Jana jsem před lety pečovala o staré lidi, ale jako community care assistant, tedy pečovatelka v komunitě. Na první pohled velmi podobná práce, ale překvapivě také velmi odlišná. Bezesporu však práce, kterou bych všem nově příchozím Čechoslovákům do UK vřele doporučila. Nejen proto, že vám umožní nahlédnout pod pokličku anglického života, odhalí, jak žijou Angličané z různých společenských vrstev a jaké jsou jejich zvyky a tradice. Ale hlavně proto, že se jejím prostřednictvím naučíte spoustu nových anglických slovíček, slovních obratů a přísloví, a relativně rychle si tak vylepšíte angličtinu. Nutno však říct, že to rozhodně není práce pro každého. Tohle byly mé první zkušenosti s prací community care assistant.

Nelehké začátky

Před mým nástupem do zaměstnání jsem neměla s pečovatelstvím žádné zkušenosti. V té době ale přijímali snad téměř každého, nepotřebovali jste žádný papír a šlo jen o to zvládnout pohovor. Dnes už je to pravděpodobně jinak a nejspíš je nutné mít alespoň nějaké to NVQ v Health and Social Care. Nejspíš ale také záleží na agentuře.

Můj vůbec první den probíhal tak, že jsem stínovala (shadowing) zkušenější pečovatelku Claire. První návštěva byla v 6:45 ráno u pana Floyda. Den předtím se v kanceláři manažerka rozhodovala, ke komu mě na stínování dát a nakonec zvolila právě pana Floyda se slovy: „We’ll give her Floyd, that’ll be a good start.“. Věděla jsem, že onen zmíněný pán bude buď nesmírně příjemný, nebo… Bylo to nebo… Pan Floyd byl upoutaný na lůžko a jeho manželka byla jeho hlavní pečovatelkou. Jakým způsobem s k ní choval, nikdy nezapomenu. Neměl pro ni hezkého slova, a pro nás už vůbec ne, dokonce se po nás párkrát i ohnal rukou. Být to můj muž, tak už je v domově důchodců! Naším úkolem bylo pana Floyda umýt (a opravdu to potřeboval, jelikož plena v noci nezachytila vše, co měla – omluva všem slabším povahám :)), obléct a přesunout do křesla (za pomocí elektrického zvedáku). A také převléct postel, z již zmíněného důvodu… Tahle návštěva trvala 45 minut a byla tzv. double-up – vedle Claire tam byla ještě jedna pečovatelka. Já jen koukala a občas něco podala a snažila se nepřekážet. Double-ups měly (teoreticky!) být všechny návštěvy náročnějších klientů, zejména pak těch, kteří měli doma zvedáky (buď tzv. stand-aids pro ty, kteří se udrželi na nohou, nebo hoists pro ty, kteří už nezvládli ani toto). Ve skutečnosti jsme ale i tyhle klienty museli často zvládnout sami…

Kdo následoval toho rána po panu Floydovi, si pamatuju jen matně. Claire to měla všechno naprosto „na háku“, očividně se starala o ty samé klienty každý den, věděla naprosto přesně, co potřebují, co mají rádi, co ne. Já byla tak trochu jako Alenka v říši divů. Skončily jsme asi ve dvě hodiny. Druhý den jsem na to měla být sama…

Chaos prvních dnů

Prvních pár týdnů mi byly přidělovány „rounds“ pečovatelek, které byly zrovna na dovolené. I was thrown in at the deep end, jak říkají Angličani. Každý týden šichta někoho, kdo si zrovna odpočíval někde na Tenerife. A já si každý nový týden připadala jako neschopná káča… Koncem týdne jsem si na klienty už začínala zvykat, ale v pondělí mi byli přiděleni opět jiní… A oni vás samozřejmě vnímají jako totálního blbce, protože nic nevíte. Nevíte, že chtějí na snídani toust s Marmite, a ne s marmalade. Nevíte, že chtějí sprchu, a ne strip wash. Nevíte, že jim máte ráno připravit sendviče na oběd a dát je do ledničky… Pořád se jich musíte na něco ptát a to se někomu líbí více, jinému méně, většině méně… Někdy se vám po vstupu do domu podařilo nakouknout do modré knihy agentury, kde byly zaznamenány veškeré informace o klientovi a jeho potřebách. To ale nebylo vždycky možné, protože jste nevěděli, kde se tato modrá kniha v klientově domě nachází, a někdy vám dokonce klienti tvrdili, že žádnou modrou knihu nemají…(to byli ti, kteří trpěli demencí, ale přesto žili sami doma…). A samozřejmě jsem často přijížděla se zpožděním, občas s dost velkým zpožděním. Mezi návštěvami totiž nebyl žádný čas na cestu, žádný travelling time. Takže řekněme, že od 6:45 do 7:30 jsem měla paní Baker, od 7:30 do 8:00 pana White a od 8:00 do 8:30 paní Smith, přičemž pan White žil na Smíchově a paní Smith v Holešovicích (to aby se to lépe chápalo :D).

Chtěla jsem to vzdát…

První měsíc jsem přicházela z práce domů a nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem na něco zapomněla. Pořád se mi v hlavě dokola honily myšlenky, že jsem někde nezamkla dveře, že jsem někomu nenachystala večeři, že jsem naprosto neschopná… Nedokázala jsem vypnout a říkala jsem si, že si to všechno v životě nezapamatuju. Bylo toho tolik nového…desítky nových jmen, nových adres, nových zkušeností. Byl to jedním slovem zmatek. Postupně se ale všechno začalo rýsovat, klienti se začali opakovat a nakonec jsem dostala svoji vlastní round, své vlastní klienty, a klienty ostatních jsem navštěvovala jen občas. Vydržela jsem psychický nával oněch prvních týdnů a práci si začala užívat. A opravdu mě to bavilo, alespoň nějakou dobu. Jako pečovatelka jsem pracovala čtyři roky, ale potom mě začaly svědět nohy. Byl čas na změnu, byl čas postavit se na vlastní nohy a začít pracovat pro sebe, a ne pro ostatní. A o tom si můžete přečíst v článku, který jsem napsala na svém blogu a který se jmenuje Jak v Anglii začít podnikat.

A něco více o mých dobrodružstvích s prací pečovatelky v komunitě a co obnáší zase příště.

2 komentáře

  1. Ahoj, můžeš mi prosím na email napsat, v jaké agentuře jsi pracovala? Děkuji, Tereza