Eva je opravdu inspirativní česká paní, která přijela do Anglie ve věku 45 let prakticky bez znalosti angličtiny. V Čechách za sebou zanechala jak rodinu tak úspěšnou kariéru a vydala se za hlasem svého srdce. Po dvanácti letech zde vlastní úspěšnou terapeutickou praxi a soukromě učí Angličany češtinu.

  • Ahoj Evo, můžeš mi říct, jak ses dostala do UK a jak dlouho tu žiješ?

Do Anglie jsem se přistěhovala v lednu 2003. Proč? Protože jsem se zamilovala, a to naprosto bezhlavě. Doma v ČR jsem učila na střední škole češtinu a dějepis. Můj otec měl nějaký kádrový škraloup, jak se tehdy říkalo, takže ani já ani mí dva další sourozenci jsme nesměli studovat na VŠ na denním studiu a po nějakou dobu ani dálkově ne. Takže jsem univerzitu vystudovala později a učit jsem začala až ve třiatřiceti. Moc jsem svou práci měla ráda a neuměla jsem si představit, že bych dělala něco jiného. Když jsem se rozhodla přestěhovat se do UK, bylo to právě v době, kdy jsem dostala nabídku učit na katedře psychologie na Vysoké škole báňské v Ostravě. Ale známe to okřídlene klišé – srdci neporučíš. A taky, když se ženská zamiluje, tak s ní nehne ani pár volů. Byla jsem rozvedená, mí dva kluci dospělí, tak jsem tedy šla za hlasem svého srdce.

  • Co jsi dělala, když jsi sem přijela, předpokládám, že jsi asi hned od začátku nepodnikala?

Jako Alenka v říši divů, tak jsem se cítila. Nerozuměla jsem nikomu a ničemu – moje angličtina byla velmi školská a na velmi nízké úrovni. Doma jsem totiž studovala francouzštinu, zajímala jsem se o francouzskou kulturu, plánovala jsem cestu do Provence po stopách mého oblíbeného autora Marcela Pagnola a na zámky na Loiře. O Anglii jsem nikdy moc nestála – měla jsem v hlavě zafixované takové ty klasické obrázky z knih Charlese Dickense, Arthura Conana Doyla a anglickou průmyslovou revoluci z historie. Zní to hloupě, že. Když jsem sem přijela, bylo mi téměř 45 let a všechno bylo tak nové a tak jiné. Vzpomínám si, že jsem se vracela z pošty, kde jsem si sama svou lámanou angličtinou vyřídila, co jsem potřebovala (byla jsem na sebe pyšná) a najednou mi došlo, že jsem dostala od života druhou šanci. A rozhodla jsem se, že tuhle šanci nepromarním. Kromě Tima jsem tu neznala nikoho a nikdo tu neznal mě, což se mi moc líbilo.

  • Tvoje angličtina je výborná! Jak se Ti podařilo ji tak dobře naučit?

Poměrně brzy jsem si uvědomila, že drilování gramatiky z mých českých učebnic mi s konverzací moc nepomáhalo, tak jsem je zahodila a vrhla se na četbu. Četla jsem všechno se slovníkem v ruce, vypisovala jsem si samostatná slovíčka i celé věty, které jsem pak na Timovi zkoušela, abych si je zafixovala. A hlavně jsem odhodila stud a nesmělost a ptala jsem se, na všechno a všude. Já, zakřiknutá paní středního věku, jsem klidně přerušila konverzaci několika lidí a zeptala se na slovo, kterému jsem nerozuměla nebo jsem požádala o přesnější vysvětlení situace či názoru. Zpočátku neohrabaně a téměř se znatelně se chvějícím hlasem, ale jak se zlepšovala má angličtina, zvyšovalo se mé sebevědomí a otázek přibývalo. Nesmím zapomenout, že mou největší oporou mi byl můj manžel Tim, který byl na mě velmi pyšný a ve všem mě podporoval.

  • Jak jednoduché bylo najít si práci? Přemýšlela jsi, že bys tady učila?

Česká republika se stala členem Evropské unie v roce 2004 a já jsem konečně mohla začít pracovat bez problémů. Požádala jsem o uznání mé učitelské kvalifikace, ale když jsem obdržela dopis, že musím učitelství znovu vystudovat tady, rozhodla jsem se, že tudy cesta nepovede a nastoupila místo výchovně-vzdělávacího pracovníka v charitě pro hluchoslepé s dalším kombinovaným postižením, poté do jiné charity pracovat s mladými matkami samoživitelkami, pak s bezdomovci a narkomany. Mezitím jsem objevila Exeter College a možnosti dalšího vzdělávání dospělých. Váhala jsem mezi kurzy účetnictví (účetní je má původní profese) a masážemi. V té době měla spoustu zdravotních potíží moje maminka, tak jsem zvolila roční masérský kurz a doufala, že mé nově získané znalosti a dovednosti pomohou právě jí. Masáže mě opravdu chytly. Moc mě bavila anatomie, a tak jsem pokračovala ve studiu dalších alternativních terapií, tentokrát jsem se rozhodla pro indickou masáž hlavy a reflexologii.

  • A právě v tu dobu jsi začala přemýšlet o podnikání?

Eva2Přesně tak. Našla jsem si místnost k pronájmu a začala jsem praktikovat. Zpočátku pouze jeden den v týdnu, potom dva a pak jsem se konečně rozhodla věnovat se jenom podnikání. Nikdy jsem v Čechách nepodnikala, i když jsem si s tou myšlenkou očas pohrávala, takže jsem neměla na co navázat. Začít bylo velmi jednoduché – prostě jsem se zaregistrovala, našla místnost a vyvěsila pár plakátků a už to bylo. Težší ovšem je podnikání udržet. Získat klientelu a udržet si ji, protože konkurence právě v tomto oboru a v tomto městě (Exeteru) je obrovská. Pronajala jsem si místnost v pobočce Age UK (dříve Age Concern), což je opět charitativní organizace zaměřená na pomoc lidem starším padesáti let, a tak jsem se postupně specializovala právě na práci se staršími lidmi. Absolvovala jsem spoustu dalších kurzů – Holistický přístup při léčbě artritidy, Alergie a jejich léčba, Nutriční terapie, Lymfatická drenáž, Masáž pro těžce nemocné a lidi s demencí a další, které mi otevřely dveře do světa alternativní a komplementární terapie. Mým posledním kurzem byly sportovní masáže, kde jsem konečně pochopila, jak málo toho o lidském těle a jeho fungování víme a jak moc lze správnou a dobře odvedenou masáží pomoct při léčbě jak pohybového aparátu, tak i nejrůznějších psychických a psychosomatických onemocnění.

  • Řekni nám trochu víc o svém byznysu. Jak vypadá Tvůj typický pracovní den?

Když jsem začala s terapiemi, byla jsem plná energie a nadšení a nejraději bych pracovala 7 dnů v týdnu. Postupně mi však docházelo, že to co dělám, je zápřah jak fyzický tak psychický a že unavený a vyčerpaný terapeut je k ničemu klientům, manželovi i podnikání, takže jsem pozměnila priority a zredukovala pracovní hodiny. Pracuji 4 dny v týdnu, většinou od 8 do 17. Ráno potřebuji hodinu, abych si připravila vše, co během dne budu potřebovat = horké kameny, mušle, nahřát med a paraffin, oleje, ručníky, pořádnou konvici vody a velký hrnek silného kafe (bez cukru a bez mléka prosím), karty klientů. Taky je nutno udržovat dobré vztahy s pracovníky charity, s recepční, která přijímá objednávky, s pojišťovačkou, která sedí ve vedlejší kanceláři, s mnoha manažery, s kuchařkou atd. atd. Takže se všemi prohodit pár slov, zeptat se na zdraví, rodinu a posbírat nejčerstvější drby a už je tu první klient. Protože nabízím různé terapie od švédských masáží, medových masáží, masáží lávovými kameny a indické masáže hlavy, přes reflexologii, rozcvičování a strečink až po specializované terapie jako jsou horké parafinové zábaly, ušní svíčky a sportovní masáže, mám klientů opravdu hodně. Většinou jdou jeden za druhým, takže den mi uteče velmi rychle. Večer si procházím své záznamy a pokud je třeba, hledám v moudrých knihách rady pro další terapii.

  • Co jiného se Ti ještě vejde do Tvého rušného života? A jaké máš pracovní plány do budoucna?

Ráda se učím a ráda učím. Takže organizuji krátké kurzy svépomocné reflexologie rukou a masáž rukou a nohou pro starší páry. A co se učím? Všechno – italštinu, učit češtinu cizince a vyhledávám si nové terapie, abych nezaspala. Asi tři roky jsem o nejrůznějších alternativních terapiích psala pro jeden český časopis, ale s tím jsem si teď dala pauzu, spíš bych chtěla psát o zajímavých místech spojených s anglickou historií. Mám plány, ale jsem často unavená, tak uvidíme. A musím sehnat časopis, který o to bude stát. A taky mám sny – sním o školícím a terapeutickém centru, jehož součástí by byla malá kavárna a čítárna. Třeba jednou?

  • Často slýchám od Čechů žijících v Anglii, že se na ně Angličani dívají spatra a že Čech tady nemá šanci uchytit se. Co si o takových názorech myslíš?

Eva5Lidi, kteří se na vás dívají spatra, potkáte všude. Není to chrakteristický rys Angličanů obecně. Jak jsem zmínila, pracuji se staršími lidmi (mnoha mým klientům je přes osmdesát, dokonce mám hodně devadesátníků) a ti o naší zemi a naší kultuře mnoho nevědí. Stále si pamatují to, co do nich hustila média v době existence socialistického tábora. Stejně jako nám scházely pravdivé informace o životě v kapitalistických zemích, i tady se lidé o nás dozvídali jen málo, zkresleně nebo výmysly. Ostatně, anglický rozhlas a tv informuje převážně o dění doma, občas v USA. Pokud se objeví zpráva z Evropy nebo jiného kontinentu, jsou to obvykle velké katastrofy nebo kritika byrokracie EU. Takže povýšenost, abych se vrátila zpět ke Tvé otázce, je spíše strachem z neznámého. Myslím, že Češi tu mají pověst vzdělaných, pracovitých, šikovných a čestných lidí, takže šanci uchytit se tady určitě mají. Samozřejmě že bez vzdělání a zajímavé kvalifikace je to horší, stejně jako doma.

  • Co bys vzkázala Čechům, kteří by se rádi pustili do podnikání, ale možná se bojí, že to nevyjde nebo prostě neví, jak na to?

Nebojte se. Podnikání tady je jednoduché, všude vám pomůžou a poradí. Nevím toho moc o velkém podnikání, tj. pokud chcete otevřít velkou dílnu a zaměstnat desítky lidí, ale jsem přesvědčena, že stejně jako je pomoc pro tzv. samozaměstnavatele, banky i daňový úřad zaměstnávají školitele a poradce potenciálních podnikatelů. Stačí přijít s nápadem.

Děkuju za rozhovor.

Napsat komentář