Pam začala dobrovolničit v Age UK ve věku 75 let a už sedm let zpříjemňuje svým klidným hlasem prohřátým úsměvem pondělní odpoledne lidem, kteří z nejrůznějších důvodů zůstali sami a navíc nejsou schopni opustit svůj dům jinak než s cizí pomocí.

Na změny není nikdy pozdě – aneb dobrovolníkem v každém věku.

Dnes přišla unavená a celá rozbolavělá a smutná. Ani jsem se nemusela ptát, jak se má, viděla jsem na ní, že pod psa. Pam ke mně chodí pravidelně už několik let. Vlastně je jednou z mých prvních klientek. Přišla myslím druhý týden po té, co jsem otevřela svoji malou kliniku. Cítila se unavená, opuštěná, nechtěná a nemilovaná, a když jí recepční nabídla k vyzkoušení masáž, souhlasila, ačkoliv masáž nikdy předtím neměla, protože to by býval byl nebývalý luxus. Vešla, posadila se, na otázku jakou masáž si přeje, řekla: nevím, to je na vás. Zeptala jsem se, zda má nějaké problémy, pokrčila rameny: mám, kdo je nemá, ale dá se s tím žít. Tak začněte, já vám řeknu, když se mi to nebude líbit.

Rozpačitě jsem jí začala masírovat krk a ramena. Byla mou asi šestou platící klientkou, takže zkušenosti žádné. Naše schůzka měla trvat všeho všudy 30 minut, ale já jsem už po patnácti minutách nevěděla, co dál, tak jsem se dala do masáže hlavy. Po skončení Pam seděla, nic neříkala, pak si dlouze vzdychla a se slzami v očích řekla: Děkuju, Takhle se mé hlavy dotýkal můj manžel. Rád se probíral mými vlasy a já jsem jeho dotyky milovala. No, a víte, jak to vždycky po takové masáži skončilo, že jo? Potutelně se na mě usmála. Můžu přijít zase? Nikoho tu nemám.

A tak od té doby přichází každý týden na Indickou masáž hlavy. Naše sezení začínáme výslechem – co bolí, jak se ty bolesti pohybují apod. Dokonale jsem se tedy seznámila s jejím zdravotním stavem, ale i s její rodinou, koníčky a trápeními.

Asi po měsíci jsem se odvážila jí doporučit nějaké kluby v Age UK. Co máte na mysli, zeptala se unaveně. Myslím, že by vám pomohlo, kdybyste víc chodila mezi lidi, našla si přátele. No jo, když já to neumím, nevím, jak s lidmi mluvit, to vždycky obstarával manžel.

Nesmysl, vždyť spolu mluvíme a jde vám to docela dobře, popíchla jsem ji s úsměvem. Usmála se taky. Myslíte? Nemluvím hloupě? Proč se ptáte, někdo vám něco takového řekl? No, ne přímo, ale tak nějak v náznacích, jestli víte, co tím myslím. Ne, nevím, řekněte mi to. No, chodívali k nám hosté, manžel byl zábavný společník, všichni jsme se vždycky nasmáli, když nám líčil historky z kanceláře. Občas jsem taky přišla se svou troškou do mlýna, lidé se usmívali nebo i smáli, tak jsem si myslela, že to taky umím, bavit je. Ruda vždycky řekl – ale Pami, no tak, přines nám ten svůj moučník. A k ostatním se otočil se slovy – víte, ona Paminka je doma celý den sama, tak si trénuje povídání v kuchyni, a vidíte ……a smál se.

Udělalo se mi téměř špatně, jak jsem se na toho mrtvého Rudu naštvala. Takhle ji srážet! Asi žárlil, že není středem pozornosti, řekla jsem opatrně. Nikdy nevíte, co si můžete dovolit, kam až zajít. Úcta k mrtvým je nekonečná. A měla jsem pravdu – ne, to ne, to Ruda ne, rád mě poslouchal, nechal si vždycky vyprávět, co jsem celý den dělala, kam jsem šla nakupovat, co jsem koupila a kolik to stálo, a on si všechno pamatoval, někdy se zeptal na toho či jiného prodavače a mlékaře, na pošťáka, chtěl všechno vědět, protože mě měl rád, staral se o mě. Ruda zařizoval všechno, já jsem neměla na starosti nic, protože jsem trochu hloupá, víte.

No, to už jsem Pam přerušila – nejste hloupá, jste vtipná a bystrá. Umíte se smát a rozesmávat lidi, to byste mohla hodně pomoct právě tady. Máme tu kluby, ve kterých jsou právě starší smutné dámy, které nemají nikoho, a bohužel, nemají ten dar co vy – smát se. Měla byste se podívat do některého klubu, seznámit se. Uvidíte, že se vám to bude líbit.

Hmmmmmmmmmmmmmm, tak ukažte, co tam máte – tai chi – co to je? Dobře, tak já se tam podívám. Podívala, hned následující den, a už tam taky chodí každý týden. Její zásluhou se počet členek rozrostl. Po cvičení se “holky” sesednou kolem Pam, povídají si a hodně se smějí. Jedna z nich přišla s nápadem, že by Pam měla dobrovolničit na telefonní lince nemocným a osamělým. Zkusila to a už telefonuje každé pondělí dvě hodiny odpoledne. Má na starosti skupinu asi deseti dvanácti stařečků, poptá se jich na zdraví, sny, trápení a radosti a sama taky vypráví – o Rudovi, o tom, jak se jí po něm stýská. Ale že jí vískal vlasy a jak to potom dopadlo, to si nechává pro sebe.