Češi a Slováci v Anglii – vztahy v zaměstnání

Vážení čtenáři, dnes bych se rád věnoval tématu mezilidské vztahy. Jistě si řada z vás pokládáte otázku, jací jsou Češi (Slováci) v Anglii? Pomohou vám, když se dostanete do nějaké nouze nebo si zde každý hraje na svém písečku? Najdete si zde přátele nebo kamarády? Jaká je zde kriminalita?

Jaké jsou mezilidské vztahy v UK?

Jak začít. Nemohu jinak než u sebe a vlastního příběhu. Liverpool, prosinec 2006. Nastal opět den „D“. Zavolali mi z agentury, že mám novou práci (nyní budu psát o své druhé práci, o té první jsem psal ZDE). Jednalo se o práci v masokombinátu. Pochopitelně jsem měl obavy z toho, jak mě Angličané přijmou. V té první práci mi to moc nevyšlo a tak jsem se chtěl dobře zapsat. Když jsem se svými kolegy dorazil na místo, čekala tam na nás zástupkyně agentury, pod kterou jsme pracovali. Byla to Slovenka a tak to bylo v tu chvíli stresu zbavující. Vysvětlila nám v mateřštině základní věci a představila nám jednu českou kolegyni, která bude kontrolovat docházku. Dohromady nás tam bylo cca přes dvacet (Češi, Slováci a dva Estónci), kteří ten den začínali.

Po příchodu do šatny jsem měl z těch Čechů, co už tam pracovali, divný pocit. Pocit, že nejsou rádi, že jsme sem jako nováčci přišli pracovat (později jsem jejich pocity pochopil. Nové lidi musíte zaučovat a berou vám možnost přesčasů, jelikož zabírají volné pracovní pozice). Nemýlil jsem se. Neříkám že všichni, ale většina se k nám nechovala zrovna nejlépe.

Každý měl nějaký způsob, jak vám to tam znepříjemnit. Paradoxně nejhorší nebyli ti, co tam pracují rok nebo dva (ti měli svoji práci jistou neboť je Angličané vzali mezi sebe, měli své VIP fleky atd…), ale ti, co nastoupili jen o čtrnáct dní či o měsíc dříve. Češi a Slováci co tam pracovali již tři až pět měsíců, ti byli nejnesnesitelnější! Všude byli, všechno znali a hráli si na velké bossy. A pokud jste se jako nováčci velmi rychle dostali na lepší pracovní pozici (neboť to rozhodoval šéf – Angličan), což se stávalo, oni byli ti, co to nejhůře nesli. To mělo za následek ne zrovna příjemné pracovní prostředí.

Jak se to projevovalo v praxi? Šéf mi zadal úkol, který jsem zcela nepochopil a tak jsem hledal radu (šlo třeba o triviální věc. Kde mám najít to či ono, kde je ten sklad, kam to mám položit, kde to mám zapnout atd…). Zašel jsem za Čechem, aby mi poradil, jenže ten mi místo pomoci bosácky líčil, že mám umět anglicky, nebo že jsem idiot – takovou věc nepochopit. Prostě si našel milion důvodů, jak mě zdrbat, než aby mi jednoduchou větou odpověděl. No a pokud byl v dohledu Angličan, tak to byla pro Čecha nejlepší příležitost, aby z vás udělal úplného debila. Měl jsem tedy dvě možnosti, bojovat nebo se nechat zdeptat. Já si vybral první možnost. Po cca pěti měsících jsem se „dobře zapsal“ a tak jsem dostával pevné a pravidelné směny, což bylo příjemné. Já jsem ale svině nebyl 🙂 Pokud to bylo v mých silách, vždy jsem pomáhal ostatním.

Bohužel, typické české povahy jsou i zde v Anglii velmi intenzivní. „Hamty hamty ať mám víc než tamti“. Závist, nepřejícnost, radost z neúspěchu, podvody atd. Co k tomu dodat… Malý příklad. Když jsme si s přítelkyní koupili první auto, nebyli jsme již odkázáni na zdlouhavé cestování v MHD. Na rozdíl od ostatních, co po šichtě museli na metro či autobus, my jsme byli za 20 minut doma na pohovce s nohami na hoře. Čtrnáct dní ze závisti s námi nikdo nemluvil!!! Nejdříve jsme si vyslechli, jak jsme koupili špatně, co nás čeká za problémy, že nás to vyjde pěkně draho, a že to pojištění co máme je to nejhorší atd… Nakonec to dopadlo tak, že když jsem nabídl tři volné místa v autě za pouhou jednu libru (za cestu z práce až před dům), už jsme byli s některými „kamarádi“ (a s některými naopak, jelikož si rychle spočítali, jaký na tom vyděláme balík a že se nám ta cesta do práce bohužel zaplatí). Člověka to mrzí, když očekává, že by se k sobě krajani za hranicemi měli chovat přátelsky a pomáhat si.

Jenže doposud jsem vám vyprávěl jen příběh z práce. Ačkoli to bylo nepříjemné, byl to jen slabý odvar a ty nejhorší věci se děli venku. Já ještě chytl dobu, kdy byla povinná registrace WRS, takzvaný Home Office. Vaše povinnost byla si tento dokument obstarat do jednoho měsíce od nastoupení do práce (od 01.05.2011 již tato povinnost není). Obstarat si tento dokument nebylo jednoduché. Byl to docela obsáhlý formulář, který byl samozřejmě v angličtině a musel se správně vyplněný posílat v obálce na zadanou adresu společně s pasem, fotografií a zaplaceným poplatkem £90.
Nebyli by to Češi, aby v tom neviděli podnikatelskou příležitost (v tom špatném slova smyslu – jak odrbat krajany). Vznikaly až neuvěřitelné gangy na tento „byznys“. Z hospod si dělali kanceláře a vybírali tam nechutné sumy za vyřízení WRS (a jiných) dokumentů. Lidé bez angličtiny jim (v zoufalé situaci) odevzdávali pasy, peníze a čekali i dva-tři měsíce, než jim hotové dokumenty a pasy předali zpět. Oni ti „vychcánkové“ si to nechávali posílat na svoji adresu a pak inkasovali další peníze. Dostávali tím krajany do svízelných situací. Pak se ale na internetu (zaplať pán Bůh) objevil český překlad WRS, který se velmi rychle rozšířil a tak si mohli onen dokument vyřídit i ti, co angličtinu moc neovládali. A bylo tomuto „byznysu“ jednou pro vždy konec.

Já nemám nic proti tomu, když někdo někomu poskytne servis za úplatu. „Zavolej mi prosím na tu práci, dám ti na pivo“ nebo „mohl bys se mnou zajít na úřad, zaplatím ti benzín a pak zajdeme na drink“ proč ne?! Klidně i za přiměřený obnos, pokud to člověku opravdu pomůže. Ale to, co se tehdy dělo ve velkém, to bylo silný kafe…

Tento článek není moc pozitivní. Bohužel je autentický do posledního detailu. Filmaři by to nazvali „na motivy skutečné události“. Bylo by velmi snadné psát o tom, jak je v Anglii všechno bez problémů, že stačí se trochu snažit, být samostatný, makat sám na sobě a výsledky se dostaví. Jenže to si mohou dovolit jen ti, co už se anglicky „jakštakš“ domluví a mají nějaký finanční základ, aby případné neúspěchy nějakou dobu přežili.

Pochopitelně nechci všechny Čechy a Slováky házet do jednoho pytle! To určitě ne! Nejsou automaticky všichni špatní. Potkal jsem v UK spoustu lidí, kteří mi také moc pomohli a s některými udržuji přátelství dodnes. I já se snažím pomáhat jak jen to jde. Bohužel, někdy to dopadne stylem „za dobrotu na žebrotu“. Takový je ale život a s tím se počítá…

Mějte se fajn a příště opět naváži na téma mezilidské vztahy, ale tentokrát z prostření sdíleného bydlení.