Skotské hrady jsou přesně takové, jak to máme my Češi rádi – majestátní, obklopené vodou a lesy a nezdolatelné. Alespoň na první pohled.

Hrad Dunvegan, který je v držení klanu MacLeod (dalšími místními klany jsou MacDonald, MacKinnon a Nicolson), je typickým příkladem. Postavil ho ve 13. století na skále na břehu Loch Dunvegan Leod, syn krále Olafa řečeného Černý Olaf, který vládl na ostrově Man a na Hebridech. MacLeodové se zúčastnili všech krvavých bojů na ostrově, ať šlo o válku mezi klany, o postavení prvního šéfa klanu mezi všemi, anebo o podporu královského rodu. Hrad je nejstarším nepřetržitě obydleným hradem ve Skotsku, a navíc je po osmset let (anebo třicet generací chcete-li) v držení jedné rodiny.

Se současným 30. předákem rodu MacLeod se však o vedoucí pozici klanu pře šéf australské větve Guy MacLeod z Taliskeru. S trochou bulvární nadsázky si můžeme pložit otázku: Přesune se titul šéfa klanu do Austrálie?

Vílin otec nechtěl dceři dovolit, aby se za Skota provdala, ale pak jejím prosbám podlehl a povolil alesponň manželství na zkoušku, a to na jeden rok a den. Po uplynutí stanovené doby se pak měla princezna vráti do říše vil a navíc si nesměla s sebou přinést nic, co by lidský svět připomínalo. Víla i MacLeod souhlasili a žili šťastně v Dunveganu, dokonce se jim narodil syn. O to smutnější pak bylo jejich rozloučení na nedalekém Vílím mostě, odkud se princezna měla vrátit do své říše. Ještě před tím však požádala manžela, aby jí slíbil, že nikdy nedopustí, aby jejich syn z jakéhokoliv důvodu plakal. Samozřejmě, že slib byl porušen. Aby velitele klanu rozptýlili, uspořádali jeho přátelé velkou party, na niž se šla tajně podívat i chlapečkova chůva a nechala ho chvíli bez dozoru. Hoch se probudil, hluk a lomoz jej vyděsil, a rozplakal se. Křičel tak, že to slyšela i jeho matka víla a přiběhla hošíka ukonejšit. Zavinula chlapečka do svého šálu a zpívala mu jeho oblíbenou píseň, když vtom se chůva vrátila. Sice vílu neviděla, ale slyšela zpěv, a tak chlapečka odnesla k hradnímu pánu a vše mu vypověděla. Když hoch povyrostl, vyprávěl mu otec tento podivný příběh a věnoval mu šál, do něhož ho jeho matka zabalila. Ten šál se stal rodovým talismanem = měl moc a sílu třikrát pomoci z nesnází celému klanu, když jím některý z jeho členů rovněž třikrát zamává. Poslední žadatel o pomoc pak má zmizet i se zástavou.
Prapor byl zatím použit dvakrát, jednou v bitvě s kladnem MacDonald, jednou při hladomoru. Říká se, že příslušníci klanu MacLeod měli s sebou fotku zástavy, když sloužili v armádě za 2. světové války, a že žádný z nich nepřišel o život. Dokonce prý tehdejší šéf klanu nabídl, že zástavu půjčí britské armádě, ale to bylo odmítnuto. Takže teď talisman čeká na další, poslední zavolání.

Udržovat takový hrad dá spoustu práce a starostí. Taky proto se současná rodina nebrání turismu, ba právě naopak. Hrad je otevřený navštěvníkům po celý rok a celý týden, na panství jsou k dispozici 3 zařízené chatky (spíše menší kamenné domky) k pronájmu na dovolenou, na břehu jezera Loch Dunvegan jsou připravené pramice a motorové čluny, které s vámi na požádání vyrazí na pozorování tuleňů, na rybářské výpravy a nebo za romantickým západem (či východem, jste-li ranní ptáčata) slunce.

Na hradě je k vidění několik zajímavých artefaktů: Dunveganský pohár, býčí roh se stříbrnou špičkou, relikvie Flóry MacDonaldové a hedvábný vílí prapor. Ke všem se váží legendy, pověsti a příběhy, které Skotové tak milují.

Na prapor se zcela neromanticky vrhli vědci a zjistili, že hedvábí pochází z Východu pravděpodobně z doby mezi 4. a 7. stoletím. Ale jak se dostal prapor na hrad Dunvegan? Možná s křižáky, možná jej opravdu přinesla víla, kdo ví. Na skotské Vysočině prý tyto divoženky stále žijí.

Ve velkém salónu hradu visí portrét krásné paní. Je jí dáma Flóra MacLeod MacLeodová, 28. šéfka klanu a babička současného předáka klanu. Důstojná paní je oblečená do barev rodového tartanu. Podle tradice má každý skotský klan jiný tartan, jinak kostkovaný a jiných barev, aby se prý poznali zejména v bitvách, kterých vedli Skotové nespočetně. Kilt vyrobený z tartanu, jakási skládaná suknice s přezkou, byl oblečením mužů a chlapců se skotské Vysočiny a ostrovů. Tato tradice byla po neúspěšném jakobitském hnutí z roku 1745 všelijak potírána a tartany byly zakázány. Chudí lidé na sebe obyčejně hodili, co měli a ti bohatí se oblékali podle nálady a příležitosti. S legendou o rodových tartanech prý znovu přišla doba viktoriánská, konkrétně král Jiří IV., který na popud spisovatele Waltera Scotta, velikého patriota, národního obroditele a také organizátora královské návštěvy ve Skotsku v roce 1824, přišel oblečen ve skotském kiltu jako symbolu skotské národní identity. Kilt převzala skotská armáda pro vojáky královské gardy. I když v současnosti existují varianty kiltu jako pracovního oblečení, častěji vidíme muže nosící kilt a sporon (jakási kožená peněženka či kapsa) při příležitostech slavnostních. Dokonce i mladí Angličané, jejichž rodiny nemají žádné skotské či irské předky, se rádi na svatbu do skotských či irských kiltů oblékají. Věřme, že tato módní vlna nezahubí obnovenou tradici.

Napsat komentář