Procházíte-li hlavní třídou kteréhokoliv anglického města či vesnice, jistě si všimnete obchůdků, které nesou hrdý název nějaké charity. A že jich tu je –  Hospice, Výzkum rakoviny, Sense – pomoc hluchoslepým, Výzkum nemocí srdce aj. aj. aj.

Charity v životě společnosti aneb za vyžitím do Klubu důchodců

S jednou z těchto charitativních organizací jsem spojila svou kariéru terapeutky alternativní medicíny i já. Začala jsem tím, že jsem si pronajala místnost v organizaci, které bychom u nás zřejmě říkali Klub důchodců. (No, je to hodně nadsazené přirovnání, a hned uvidíte proč.) Jako malá holka jsem jezdívala s babičkou na zájezdy s klubem důchodců, své babičky jsem milovala, a taky moje maminka dlouho vykonávala čestnou funkci předsedkyně místní pobočky klubu důchodců. Takže to máme vlastně v rodině.

Tento anglický klub důchodců se pyšní téměř sto dvacetiletou tradicí a jmenuje se Age UK – Věk Spojeného království. Název sám není nijak originální ani metaforicky zavádějící – je naprosto definující. Ano, organizace Věk UK byla založena na pomoc obyvatelům vyššího věku, konkrétně lidem starších padesáti let.  Zásadní rozvoj tato společnost zaznamenala v letech 1940 – 1950 v souvislosti s 2. světovou válkou a jejími důsledky. Starší a staří lidé byli a jsou bezbrannou a zároveň velmi zranitelnou skupinou obyvatel, o to více ohroženou v době válečného a poválečného strádání. Věřím, že se vám tato definice obyvatel 50+ (jak se jim tady říká) nelíbí – zní velmi neosobně, cynicky. Ale porozhlédněme se kolem sebe –  každý z nás zná buď přímo v rodině, nebo v těsném sousedství osamělého, nemocného, zahořklého či zklamaného staršího člověka, který navíc nemá na rozdávání nebo žije přímo na hranici chudoby.  Nejsou tito lidé zranitelní a často také zraňováni?

Od té doby, co jsem začala pracovat v Age UK, vyslechla jsem stovky dojímavých příběhů opuštěných rodičů, ovdovělých manželů a manželek, nemocných a umírajících, a také příběhů pečovatelů, dětí, sousedů a přátel, kterým osud těch starších nebyl lhostejný. Vyslechla jsem příběhy smutné, ale i laskavé a veselé: seznámila jsem se s čínským párem. Oba manželé žili ve Velké Británii déle než třicet let, ale protože pracovali v čínské restauraci pod ochranou čínského majitele a celé čínské komunity, anglicky neuměli ani slovo. Nebyl zkrátka důvod se jazyku učit. Až po odchodu do důchodu se tato neznalost projevila jako obrovský handicap. Poznala jsem paní, které bylo třináct, když se seznámila se svým pozdějším manželem, a sedmdesát osm, když zemřel. Nedokázala se s jeho smrtí vypořádat, chřadla, živořila, čekala na smrt. Poznala jsem muže, který po mozkové mrtvici ve věku padesát jedna let zůstal paralyzovaný, zcela odkázaný na pomoc druhých. Chodily za mnou páry i jednotlivci. Pamatuji se na pána, jehož žena dostala rakovinu prsu. Velmi se o ni bál, dal by cokoliv za její uzdravení, a ona se po amputaci prsu skutečně uzdravila. A on onemocněl rakovinou jícnu. Přišel za mnou starý polský letec, který se sem dostal v roce 1939, bojoval za Anglii, jako stovky jiných se tady oženil a už tu samozřejmě zůstal. A stále se mu stýská po domovině, po zvuku jazyka, po černém polském chlebu a uzené klobáse. Měla jsem ráda starého iráckého úředníka britské ropné společnosti, kterému už paměť nesloužila, a pravidelně zabloudil a my všichni jsme ho hledali a vždy ho vítězně předali jeho handicapované dceři. Obdivovala jsem slepou dobrovolnici, která pracovala na naší pečovatelské lince a třikrát týdně volávala osamělým a na lůžko upoutaným stařečkům a svým optimistickým postojem k životu jim dodávala sílu a rozjasňovala jejich dny. Vzpomínám na paní Margot, která se ve svých devadesáti letech rozhodla, že už nebude odkládat splnění svého snu a odstěhovala se do Říma, tak jak po tom toužila celý život. A hned třetí den jejího pobytu ji okradl motocyklista. Chtěl jí ukrást kabelku, ona ji nechtěla pustit, tak ji i s kabelkou táhl po sinici několik metrů.

Všichni tito lidé měli jedno společné – Age UK. Dříve nebo později sem našli cestu a s jejich pracovníky hledali řešení jejich nezáviděníhodné situace. Naše město není velké, žije zde asi 120 tisíc obyvatel. A přesto je tu centrum Age UK, kde pracuje asi stovka zaměstnanců (většinou na částečný úvazek) a také přes 250 dobrovolníků ve věku od 13 do 80 let. Podle svých možností a schopností věnují organizaci svůj čas – pár hodin týdně, nebo také pár dnů do týdne. Co dělají? Svážejí lidi do denních center a odpoledne je vozí zpět domů, vaří, servírují jídlo, pracují jako účetní, školitelé (např. kurzů první pomoci aj.), učí důchodce pracovat na počítači, vedou pěvecký sbor, starají se o místní knihovnu, dělají průvodce na jednodenních zájezdech, vedou taneční kroužky, prodávají v obchodě patřícímu Age UK, učí tai chi, dělají společnost starým lidem nemocným demencí, navštěvují osamělé lidi v nemocnicích i doma, pomáhají jim s nákupy anebo pravidelně telefonují a jen si s nimi povídají. Do recepce naší pobočky Age UK týdně volá kolem 800 lidí a dalších 650 pobočku navštíví. Fungují zde dvě denní centra po osoby postižené demencí a Alzheimerovou nemocí, denní centrum pro sluchově a zrakově postižené, denní centrum pro fyzicky handicapované, skupina Pojďme se projít – pro ty, kteří ztrácejí sebedůvěru a sami se již do ulic města nevydávají. Asi nejvýznamnější je Informační a poradenské centrum, na nějž se lidé obracejí s problémy nejrůznějšího druhu:

Mám nárok na nějaký příspěvek? Vloni jsem neměl dostatek finančních prostředků na otop, mám nárok na tzv. otopné?

Zdraví mého manžela se velmi zhoršilo, potřebuji pomoc, sama už péči o něj nezvládám. Kam se mám obrátit?

Ceny všeho zboží se zvyšují, mám větší a větší problémy vystačit se svým důchodem. Pomůžete mi požádat o příspěvek? A na jaký mám vlastně nárok?

Rozbil se mi bojler. Kde mi ho opraví? A je vůbec opravitelný? Pokud ne, kde seženu nový na splátky?

Bylo mi doporučeno, abych si našel bydlení v dome s pečovatelskou službou. Kde takový je? Jak si mám požádat? A jak poznám, že je to dobrý dům?

Nerozumím tomuto dopisu z daňového úřadu, pomůžete mi?

Zdá se mi, že jsem platila moc za vodu a plyn, podíváte se mi na to?

Zemřel mi manžel, nikdy jsem neplatila žádný účet, poraďte mi.

Toto centrum zaměstnává čtyři odborníky na poloviční úvazek a spolupracuje se šestnácti speciálně vyškolenými dobrovolníky, kteří odpovídají na telefonické dotazy, řeší problémy na schůzkách s klienty anebo je navštěvují doma, pokud zdravotní stav klientům nedovoluje, aby centrum navštívili osobně. V Anglii existuje velmi složitý systém nejrůznějších příspěvků (beneficí), a tak není divu, že lidé potřebují radu a pomoc právě v této oblasti. V loňském roce poradenské centrum pomohlo důchodcům našeho města získat na různých příspěvcích přes 600 tisíc liber a asi 13,5 tisíc liber vymohli zpět za přeplacené daně a účty. Pracovníci vám zprostředkují schůzku s právníkem, pokud je to nutné, a samozřejmě vám vyřídí i slevu na jeho služby.  Najdete tu pracovníka sjednávajícího pojištění nejrůznějšího druhu, finančně výhodnější pro starší. Naše centrum má ještě jednu specialitu, jíž je maličká kavárnička s restaurací. Denně tu vaří asi 250 obědů, cena oběda o dvou chodech je 4,5 libry, za kávu a zákusek připlatíte další libru. Kromě mě tu má svou místnost i kadeřnice a pedikérka (je to vlastně profese, kterou zatím v ČR nemáme: chiropody).

Zní to jako pohádkové centrum, že?  A zatím je to jedno z mnoha center charitativních organizací. Ty jsou zřizovány na podporu a šíření vzdělávání, zmírnění chudoby, podporu náboženství apod. Zkrátka jsou to organizace, které si vytyčují za cíl pomoci zlepšit život celé společnosti. S pojmem ´´charita´´ nebo ´´charitativní organizace´´ se v anglickém zákonodárství poprvé setkáváme v roce 1601 v tzv. Zákonu o chudých vydaném za vlády královny Alžběty I. Tento zákon ukládá péči o chudé, nemocné a postižené rodinám a městům (městským úřadům), ale až do poloviny 18. století byla charita doménou církve, která se starala o sirotky, postižené a starce. V době tzv. osvícenství se objevují stále častěji bohatí filantropové, organizátoři nejrůznějších asociací a tzv. kluby gentlemanů, které se zaměřují na zlepšování životních podmínek chudiny a ve věznicích. Vůbec první charitativní, tj. neziskovou organizací, byla nalezenecká nemocnice z roku 1741 v Londýně založená kapitánem Thomasem Coramem. Krátce poté se objevila společnost starající se o námořní rekruty a nemocnice pro prostitutky (Nemocnice sv. Magdalény). Od té doby vzniklo v UK na tisíce menších a větších charitativních organizací, např. v roce 2010 zde bylo registrováno přes 170 tisíc těchto organizací a dalších nejméně 600 tisíc drobných sdružení, místních společností a skupin charitativního zaměření, které sice nesplňují podmínky pro registraci, ale přesto existují a určitým způsobem pomáhají. Zaměření mají různé: ochranu zvířat (koček, jezevců, oslů, vymírajících druhů zvířat) a životního prostředí, pomoc farmářům, výzkum rakoviny, příspěvky na transplantace orgánů, pomoc dětem, rozvojovým zemím a také starším obyvatelům království. Prostě charity pomáhají všude, kde je potřeba – kde stát nemá nebo má a nedá anebo dá, ale málo. Nejsem zastáncem slabé sociální politiky, ale zároveň chápu, že stát nemůže přispívat na všechno, a proto velmi vítám všechny neziskové organizace a vážím si práce dobrovolníků, kteří se v nich angažují. Studenti, důchodci, invalidé, ženy v domácnosti, nezaměstnaní, ale i úředníci, prodavačky či terapeuti si najdou hodinku dvě týdně, které podle svých zájmů věnují práci v zájmových a charitativních sdruženích. Nezaměstnaní a studenti získají zkušenosti, známosti a doporučení, ostatní nové zájmy a naplnění. Stát samozřejmě nesmí hřešit na to, že charity se postarají o vyřešení všech sociálních problémů. Je krátkozraké a nesmyslné předpokládat, že dobrovolníci na spoustě míst nahradí placené pracovníky. Ale na druhou stranu – udělat něco pro ostatní, pro přírodu, pro planetu anebo jen pro svůj vlastní dobrý pocit, to není k zahození. Mnoho Čechů říká: charita začíná v rodině. A Britové zahrnují do rodiny i souseda. A to je příjemný pocit.